Filip Karásek po půlmaratonu: Vytyčený cíl demotivaci přehluší

Ty trénuješ latinskoamerické tance v Olomouci a dalších klubech, jsi viceprezident Českého svazu tanečního sportu, o víkendech porotuješ na soutěžích… Jak náročné bylo vměstnat mezi své pracovní povinnosti přípravu na půlmaraton?

Trošku složitější. V odpoledních a večerních hodinách trénuji, o víkendech jsem zase často celý den pryč kvůli porotování. Přes týden trávím dopolední časy administrativní prací do klubu nebo do svazu, takže nezbývalo než tady ubrat a někdy třeba vstávat dřív, abych mohl ráno stihnout ten běh. Nicméně i díky tomu, že se blížilo léto a práce pomalinku ubývalo, ten čas se dal najít.

Kdy jsi s přípravou na půlmaraton začal a kolikrát týdně jsi trénoval?

Vždycky jsem měl rád běhání venku, když už. To znamená, že jsem začal trénovat asi tři měsíce před půlmaratonem, když začalo být trochu teplo po zimě. Nejdřív jsem běhal z vlastní iniciativy a nijak jsem neřešil konkrétní přípravu. Spíš to byly běhy na 3, 4, 5 kilometrů, kdy jsem se postupně snažil prodlužovat délku.

Když už se blížil čas, tak dva měsíce dopředu jsem oslovil Pavla (Grepla – Karáskův kolega z Olympu a trenér běhu z Running Academy; pozn. red.), ať mi připraví tréninkový plán. A z toho vzniklo běhání třikrát týdně.

Mohl bys, prosím, přiblížit, jak ten plán vypadal?

Dejme tomu, že tam byly tři druhy tréninků. Jeden tempový, druhý, když se závod blížil, spíš na vzdálenost a třetí druh tréninku takový střídavý s úseky v nejvyšší intenzitě, abych si zvyšoval schopnost lépe reagovat na zrychlení v závodě.

Stanovil sis konkrétní cíl na svůj první půlmaraton v životě?

Popravdě jsem vůbec netušil, jaký je takový normální čas pro normálního čtyřicátníka jako jsem já. Bavil jsem se o tom s Pavlem, který na základě mých dosavadních běhů počítal, za jak dlouho bych to mohl dát. Vyšel mu čas 1 hodina a 43 minut. V pohodě bych doběhl na hodinu padesát, tak jsem si říkal, že můj cíl bude hodina čtyřicet. Takový motivační prvek.

Ty ses účastnil olomouckého půlmaratonu už v předchozích letech, ovšem jako součást štafety, tedy v závodu na 5 kilometrů. I tehdy jsi zodpovědně trénoval, což je úctyhodné, protože jestli to chápu správně, pravidelně během roku neběháš. Co tě přivedlo k nápadu běžet celý půlmaraton?

Je to tak, pravidelně jsem neběhával. Ale před časem jsme dostali v klubu možnost vytvořit štafetu trenérů, která bude konkurovat štafetám našich svěřenců, což nás motivovalo.

Nevěděl jsem, do čeho jdu, a tu první štafetu jsem jen nějak přežil. Mí kolegové jsou mladší než já, takže jsem každý rok trénoval, abych neudělal nějaký trapas a nepokazil jim to. Nicméně když jsem s nimi běžel poněkolikáté, zjistil jsem, že ne všichni se na to připravovali tak poctivě jako já a to obsazení nebylo tak silné. To mě nahecovalo a chtěl jsem to zkusit celé, abych si byl za výsledek zodpovědný sám sobě.

Pojďme k samotnému závodu. Byl jsi těsně před ním přesvědčený, že si svůj cíl splníš, anebo jsi cítil spíš nejistotu a lehký stres?

Měl jsem hodně dobrý pocit z toho, že jsem nebyl nikdy víc připravený. S tím jsem tam šel a měl jsem v sobě dávku sebevědomí, že to dám.

Na druhou stranu pro mě bylo všechno nový. Nikdy, ani v tréninku, jsem takovou vzdálenost neběžel, nevěděl jsem, jak moc se mám rozcvičit a že se mám pak vyklusat, takže jsem potom dva dny nemohl skoro chodit. Taky jsem běžel poprvé s těmi gely a nevěděl jsem, jak se budu zvládat napít na občerstvovacích stanicích.

Předpokládám, že minimálně ty gely a občerstvování s tebou ale Pavel probral, ne?

To ano. Pavel mi doporučil, že gel bych měl hned zapít vodou. Což jsem si ale v tréninku nevyzkoušel, protože u mě v Nemilanech a okolí jsou jen polňačky, kde na žádnou občerstvovací stanici nenatrefím.

Dařilo se ti i přes tyhle nejasnosti držet strategii co do rozvržení tempa, s kterou jsi do závodu šel? Zvládl jsi zaběhnout půlmaraton pod hodinu čtyřicet?

Na začátku jsem chytil tempo 4:40 a držel se pacemakerů, co běželi na celkový čas hodina čtyřicet. Bylo to v pohodě, ale najednou po 10, 11 kilometrech mi začaly tuhnout nohy. Bojoval jsem, ale zároveň se nechtěl odrovnat, a tak jsem cíleně snižoval tempo. Poslední 3 kilometry byly úplně nejtěžší. Bylo horko, nohy slabý, motala se mi hlava, cítil jsem každý dopad. Nakonec z toho byl čas 1:45:57. Po doběhu jsem měl i slzy v očích. Byl jsem šťastný, ale zničený.

Užíval sis závod před tou krizí, anebo ses uzavřel do své zóny a okolí nevnímal?

Upřímně jsem si ho moc neužíval, spíš jsem se uzavřel do té své zóny. Soustředil jsem se dost na sebe, na to tempo a abych se napil a aplikoval ty gely ve správný moment.

Vidíš právě v tomto rozdíl mezi běžeckým závodem, kde se přeci jen počítá hlavně změřený čas, a taneční soutěží, kde jde i o prožitek, estetiku a komunikaci s publikem?

Dobrá otázka. Já si vždycky říkal, že se ten měřitelný a neměřitelný sport nedá srovnat. Ale teď při půlmaratonu jsem cítil, že jsem si mohl řídit to, jakým způsobem běžím. Že jsem neběžel furt na doraz, ale hlídal si tempo, občerstvovací stanice, zatáčky, rovinky… Což je podobné jako v tancování, kde taky tu energii, prezentaci, ten pohyb v prostoru a výkon celkově ladíš podle hudby, hraješ si s tím.

Napadají tě konkrétní dovednosti, které sis jako trenér latinsko-amerických tanců převedl z tanečního parketu do běžeckého tréninku?

Podobnost je v té motivaci. Když je špatné počasí nebo se mi úplně nechce, říkám si: ne, Filipe, prostě ses rozhodl a teď to musíš splnit! Právě i v tanci, když jsem býval úspěšnej, bylo to často o tom, že jsem se nevzdal v kritických momentech a šel jsem si za svým cílem.

Je tohle tvoje poselství pro tanečníky, kteří by se tebou chtěli inspirovat a třeba začít běhat?

Ano. Vůle dotáhnout věci do konce. V tancování i v běhu jsou v tréninkovém procesu části, které tě demotivují, ale díky vytyčenému cíli je ta motivace pořád silnější a demotivaci přehluší. A já jsem rád, že jdu svým svěřencům živým příkladem.