Na cyklistice mě fascinuje, že v tom seš úplně sám, líčí Šišková

Všichni cyklisti jezdí trénovat na Mallorku. Je na ní, Hančo, skutečně něco speciálního, lepšího než u nás, nebo jde o přehnaný trend?

Myslím si, že to není úplně přehnané, protože většina lidí tam jezdí, když u nás už je podzim nebo zima a jezdit se nedá. A v tom Španělsku, ať na Mallorce, v Gironě, v Malaze nebo v tom Calpe, kam jezdíme, je vždycky hezky.

Takže je to spíš kvůli teplotám a prodloužení letní sezóny na kole než kvůli lepšímu terénu nebo kvalitě silnic.

Jo, teplota a prodloužení sezóny. A samozřejmě tady v Olomouci nejsou úplně kopce. Ve Španělsku je to hodně kopcovitý, takže i ten terén je jiný. A taky tam když jedeš kopec, tak tě to bolí daleko méně, protože jsou tam hezký výhledy. A taky kafíčka, samozřejmě. To je naše klasika s holkama, že po 20 km stavíme na kafe, pohodička. A silnice jsou ve Španělsku hezký, ale to i u nás najdeš kromě hrůzy i hezký silnice.

Odjakživa pro tebe ale kolo taková pohodička nebyla. Prý tě kdysi na cyklovíkendu v Olympu museli tlačit do kopce, abys vůbec dojela etapu. Jak na to vzpomínáš?

No, vzpomínám… Jeli jsme na cyklovýlet asi dvakrát na horských kolech. Bylo to po polňačce se šutrama, jedeš do kopce a asi 60 kilometrů z první. V té době jsem neuměla jezdit na kole, nemáš ani žádný cyklistický vybavení jako třeba kalhoty s vložkou a prostě jedeš… Takže ano, museli mě tlačit a další rok už jsem ani nikam jet nechtěla.

Jak se tedy z nenáviděného kola stala tvoje vášeň?

Já to viděla u kamarádů z vysoké. Všichni básnili o kole, jak je super. A kamarádka, která zrovna bydlela u nás na bytě, na silničce jezdila. Měla ji u nás na bytě a pak odjela na 14 dní na dovolenou. Tak jsem si půjčila kolo od ní i s tretrama, zkusila jsem to a samozřejmě se hned vysekala, protože jsem ty tretry neuměla sundat, že jo. Ale bavilo mě to a motivovalo si koupit svoje kolo, vybavení, a tak jsem začala jezdit.

Jaký máš teď po letech od onoho cyklovýletu s Olympem vztah k horskému kolu?

Ta silnička je oproti horáku taková bezpečná. A frčí to, mnohem míň se nadřu. Takže horák mě ani teď úplně neláká.

Ty se znáš s více profesionálními sportovci, například s Pavlem Bittnerem, jedním ze 3 Čechů na letošní Tour de France, nebo s biatlonisty Jakubem Štvrteckým a Jonášem Marečkem. Měla jsi příležitost s nimi někdy trénovat?

Ne, s Pavlem jsem na kole nebyla, ale my se známe déle, než jsem poznala jeho bráchu, současného přítele. S přítelem jsem na kole pochopitelně byla, ale to jezdíme, když má volný den na kafíčko. Jinak mu nestíhám a vlastně jsme to ani nezkoušeli.

Co bys vyzdvihla jako nejlepší radu, kterou ti co do cyklistiky přítel nebo Pavel Bittner dali?

Oni, a ještě další známí, mě naučili vlastně všechno, co umím na tom kole. Třeba, že musíš šlapat i z kopce, musíš řadit do zatáček, jak vyjet zatáčku, jak se chovat, když je štěrk na silnici…

Co obecně na profesionálních sportovcích nejvíce obdivuješ?

Tu tvrdou práci a píli, tu psychiku, odolnost, kterou musíš mít v tom vrcholovém sportu.

A myslíš, že sama jsi na takovou úroveň psychiky nikdy nedosáhla? Ani když jsi soutěžně tančila?

Asi úplně ne, protože tam jsme vždycky byli s tím partnerem, to je něco jiného. Tam i kdybych to chtěla vzdát, tak mi to moc nedovolí kvůli tomu, že v tom nejsem sama. Kdybych v tom byla sama, tak na tom ztroskotám a vykašlu se na to, kdykoliv chci. Ale takhle tě to pořád prostě tlačí.

To mě taky na té cyklistice tak fascinuje, že najednou jsem vyzkoušela něco, v čem seš úplně sám.

Když ne v mentální stránce, je cyklistika v něčem jiném podobná tanečnímu sportu?

Ne, asi nemají společného vůbec nic. Na kole si sedíš, šlapou ti nohy a je to jeden cyklický pohyb, kde se dá hezky udržet v nižší tepové zóně. Řekla bych, že stejně jako běhání je to oproti tanci strašně jednoduché. Když si představíš tu latinu, tak to je tisíc dalších pohybů, že udělám dva kroky a už nemůžu. A to musíš vydržet minutu a půl.

Jaký ty máš názor na to, aby tanečníci zapojovali do své přípravy více obecného tréninku typu kola nebo běhu? Má to pro ně význam?

Tancování je tak specifický pohyb, že se nedá nahradit. Kdybychom 3 dny tancovali a 2 dny jezdili na kole, ty 2 dny v podstatě ztratíme.My se soustředíme na tu jednu aktivitu a nechceme dělat nic jiného, ale myslím si, že je strašně důležitý pro tebe jako pro člověka, když vystoupíš z toho stereotypu a od těch stejných lidí, s kterými trávíš čas. Já kdybych nedělala nic jiného, tak se ani s nikým jiným nepotkávám. Vždyť já vás vídám daleko častěji než svoji mámu… Prostě potřebuješ změnu, abys měl čistší hlavu.

Co je tedy tvůj recept na vyčištění hlavy? Dá se vůbec další aktivita v nabitém tanečním programu časově zvládnout?

Když si představíš celý tréninkový plán v týdnu, chápu, že je strašně těžký někam narvat ještě něco jiného než tanec. Ty děti jdou ráno do školy, jsou tam od osmi do dvou, většinou už mají nabalený batůžky do tancování, pak jsou tři hodiny v kuse na tancování, o víkendu na soutěžích… Takže je těžký hledat ten volný čas, ale myslím, že to stojí za to. Dobře, cyklistika zabere minimálně dvě hoďky třeba, ale i jít se projít na 30 minut ven je pořád lepší než nic.